V roce 1940 se neoddělitelně propojily životy českého letce a štěněte německého ovčáka během boje o přežití v zemi nikoho mezi francouzskými a německými liniemi.
Václav Robert Bozděch si ostražitě prohlížel opuštěný statek. I když nepřítel přesně neviděl, kam jeho letadlo spadlo, nad stromy se nyní tyčil obrovský černý oblak kouře, který označoval polohu havárie. Poté, co nechal svého zraněného pilota Pierra Duvala poblíž, hledal bezpečné místo, kam ho dostat, než dorazí německá hlídka.
Jako československý státní příslušník, který uprchl před nacistickou okupací své vlasti, aby bojoval proti nacistům po boku francouzských pilotů, Robert věděl, že na něj nebude čekat zajatecký tábor, ale popravčí četa.
Byla zima 1939–40 a Německo a Francie byly uvězněny v takzvané „podivné válce“, kdy ani jedna strana nepodnikala větší akce. Robert byl ale právě sestřelen v zemi nikoho mezi francouzskými a německými liniemi.
Jakmile Robert vstoupil do opuštěného statku, zaslechl nějaký zvuk. Opatrně odsunul židli a uviděl štěně ovčáka. Nemohl ho tu ale nechat bez jídla a napospas ostřelování z obou stran. Té noci se on, jeho zraněný pilot a štěně plížili tmou, aby se vrátili k francouzským liniím. Od té doby se stali Robert a štěně nerozlučnou dvojicí. Po kapitulaci Francie se Robert se štěnětem, kterého pojmenoval „Ant“, přes Gibraltar dostal lodí do Velké Británie, kde hodlal dál bojovat proti Německu.
Teta? Ne, Ant!
Jakmile tam Robert dorazil, zjistil, že způsob, jakým vyslovuje „Ant“, způsobuje mezi Brity zmatek a mnozí si mysleli, že říká „teta“. Antovi se tedy začalo říkat Antis. Poté, co se Robert přihlásil do Královského letectva, byl převelen na základnu RAF Speke. Když se po večerním výletu do Liverpoolu vracel s několika přáteli na základnu, pes náhle ztuhl. O chvíli později se nad nimi rozsvítily světlice. V dohledu ale nebyl žádný úkryt, tak si Robert lehl na chodník a psa kryl vlastním tělem.
Bomby explodovaly hluboko uvnitř svých cílů, prorážely zdi ve víru rozbitého zdiva a rychlostí kulek vystřelovaly trosky nad hlavy těch, kteří leželi na zemi na silnici. Za chvíli bylo po všem. Všude se ozývalo volání o pomoc.
Antis vedl Roberta s přáteli a postupně osvobozovali díky psovi zasypané z trosek. Pes hledal svého sedmého přeživšího a běžel před svým pánem, když se ozvala obrovská rána a na Antise se zřítila poškozená zeď. Robert stál několik vteřin ohromeně, pak se vrhl na sutiny a začal horečně kopat. Zázrakem se brzy objevila psí hlava, pokrytá prachem, ale pohybující se, ovčák byl naživu. Po návratu do tábora Robert nejprve poskytl pomoc štěněti, teprve pak se nechal sám ošetřit.
Nedlouho po náletu na Liverpool byla bombardována i základna RAF Speke. Antis, zasažený výbuchem, byl několik dní pohřben pod troskami, než se sám vyhrabal. Robert znovu ošetřoval své štěně, dokud se neuzdravilo.
311. československá bombardovací peruť RAF
Jak se nálety RAF na nepřátelské území zintenzivňovaly, ztráty bombardovacího velitelství závratnou rychlostí stoupaly. Robert se bez váhání přihlásil k 311. peruti jako střelec. Na Nový rok 1941 přiletěli na základnu RAF East Wretham. Přivítalo je mnoho známých tváří, včetně několika původních letců, se kterými Robert a Antis uprchli z Francie.
Pokaždé, když Robert vlezl na palubu svého Wellingtonu a zmizel v oblacích, svěřil Antise šéfovi pozemní posádky Adámkovi, milovníkovi psů. Jakmile bylo letadlo z dohledu, žádné Adámkovo přemlouvání nedokázalo Antise přimět k opuštění místa, odkud psův pán doletěl, až do Robertova návratu o mnoho hodin později. Jak se ztráty zvyšovaly, Robert si bolestně uvědomoval, že pokud se nevrátí, zanechá po sobě osiřelého a velmi pravděpodobně traumatizovaného psa.
Během jednoho náletu explodoval granát přímo vedle Robertova letadla a střep kovu prostřelil plexisklovou dělovou věž. Letadlo bylo částečně poškozeno a Robert byl těžce pořezán na čele. Na základně Antis sledoval, jak bombardéry přistávají. Bylo zřejmé, že se Robertovo letadlo nevrací, a Adámek se snažil Antise dostat pryč. Pes se ani nehnul. Nepomohl talíř pečených jater, a když začalo pršet, pozemní personál kolem psa postavil přístřešek.
Později dorazila zpráva, že poškozený bombardér nouzově přistál na základně RAF Coltishall a Robert byl převezen do nejbližší nemocnice. Protože nebylo možné Antise o této skutečnosti nijak informovat, zůstal venku a odmítal jíst. Stále zraněný Robert dostal propustku na několik hodin z nemocnice, aby dorazil pro svého psa, kterého pak odvezl s sebou do nemocnice.
Pes ve vzduchu
Jakmile se Bozděch plně zotavil, podnikl svůj první let v rámci náletu na německé Brémy. Robert, sedící v přední dělostřelecké věži, přemýšlel nad tím, jak je možné, že při odletu nikde neviděl psa. Vysvětlení bylo jednoduché, pes ležel kousek od něj na podlaze a zoufale lapal po dechu ve výšce 16 000 stop. Robert se po zbytek náletu dělil se psem o svou kyslíkovou masku. Po návratu to vypadalo na velký průšvih, protože velitel křídla samozřejmě poznal, že pes byl na palubě letounu, což bylo přísně zakázané. Ukázalo se ale, že velitel Ocílka má pochopení a ovčák mohl dál se svým pánem létat.
Antis dostal na míru vyrobenou kyslíkovou maskou a každou druhou noc létal s Robertem nad kontinent na nálety. Zažil se svým pánem přistání s poškozeným strojem, během náletu na Manheim dokonce Antis utrpěl zranění způsobené palbou německého flaku.
Operace Jacqueline a nešťastný útok na ovci
Zatímco se Antis zotavoval, Robert mu našel vlastní misi, která ho měla odvést od myšlenky na to, že nelétá se svým pánem. Jacqueline byla čtyřletá holčička, která bydlela nedaleko nádraží. Její otec byl zabit v Dunkerque a její matka a babička pracovaly celý den. S dovolením rodiny Robert pověřil Antise úkolem hlídat holčičku, doprovázet ji a chránit. Skvěle si rozuměli a často se společně vydávali na různá dobrodružství, která Jacqueline naplánovala.
Po absolvování několika dalších náletů Robertova vojenská služba skončila. Robert nalétal celkem 206 operačních hodin, z nichž mnoho sdílel se svým psem, a on i Antis byli v akci zraněni. Po krátké vánoční přestávce Robert dostal nové rozkazy. Převelení do dělostřelecké výcvikové školy na základně RAF Evanton ve Skotské vysočině.
Předtím byl Robert poslán na leteckou základnu RAF Chelveston na krátký kurz pro velitele dělostřelectva a Antise nechal u kamaráda. Krátce nato Robert dostal šokující zprávu – Antis pronásledoval ovci a byl postřelen místním farmářem. Zotavoval se dobře, ale policie trvala na tom, aby byl Antis utracen. Psa zachránilo od utracení svědectví Robertova bývalého velitele z 311. perutě a zvíře se dostalo do britského tisku jako válečný hrdina.
Návrat k 311. peruti
Na podzim roku 1943 se Robert dozvěděl, že se znovu připojí k 311. peruti, která nyní sídlila jen několik mil od základny RAF Tain. Peruť vyměnila Wellingtony za Liberatory a byla nyní součástí Pobřežního velitelství RAF, které lovilo ponorky v Severním moři.
Robert se přeškolil na radistu a radarového operátora a tvořil nedílnou součást kokpitu. Na rozdíl od situace, kdy létal s Antisem na pozici zadního střelce, však v kokpitu letounu Liberator prostě nebylo pro velkého německého ovčáka místo. Antis se proto vrátil ke svým starým zvykům, kdy seděl u letové dráhy a čekal, dokud se Robertův letoun nevrátil. Antis nadále sloužil jako maskot 311. perutě zatímco Robert sloužil po zbytek války nad severním Atlantikem.
Domů do Československa a z hrdiny nepřítelem státu
Dne 15. srpna 1945 Robert odletěl s Antisem a jeho kolegy, kteří přežili, zpět do Československa. Dostali se jim uvítání hrdinů a Robert se spolu se kamarádem Antisem, dnes již slavným psem 311. perutě, pustil do obnovy rodné země.
Bohužel, necelé tři roky poté byl Robert nucen podruhé uprchnout ze své vlasti, tentokrát ne před nacisty, ale komunisty. Země se dostala pod kontrolu Sovětského svazu a komunistické čistky se zaměřily na kohokoli s vazbami na Západ.
Během útěku Antis několikrát zachránil život Robertovi a jeho spolu uprchlíkům tím, že je varoval před blížícími se hlídkami a v jednom případě zaútočil na vojáky a zahnal je. Nakonec se muž a pes dostali do Velké Británie, kde se Robert znovu připojil k RAF. O rok později byl Antis formálně uznán za válečného hrdinu, když mu byla udělena Dickinova medaile, běžně známá jako „Zvířecí Viktoriin kříž“.
V srpnu 1953, po 13 letech strávených po Robertově boku, Antis zemřel a byl pohřben na zvířecím hřbitově v Ilfordu. Na náhrobku je jednoduchý nápis:
There is an old belief
That on some solemn shore,
Beyond the sphere of grief,
Dear friends shall meet once more.
Existuje stará pověra
Že na nějakém slavnostním břehu,
Za hranicemi smutku,
Drazí přátelé se ještě jednou setkají.
Následuje i krátký nápis v češtině: „Věrný až do smrti“.
Jeho pán Václav Robert Bozděch umírá o 27 let později, 27.února 1980 ve věku 67 let.
Zdroj: Royal Air Forces Association, Dogmanray
Autor/Licence fotografie: Wellington 311. perutě, By Daventry B J (Mr), Royal Air Force official photographer – This photograph CH 2187 comes from the collections of the Imperial War Museums., Public Domain